:-(
5. 3. 2009
zbyteček
Než ale stačil jakkoli zareagovat, Lily už mířila přímo k Siriusovi- tedy lépe řečeno k Jackie. Jamesovi vzápětí došlo, že se šla nejspíš zeptat, kde je její sestra. A uvědomil si, že ji neustále pozoruje, až když do něho Jessie jemně strčila loktem.
"Haló, Jimmy, jsi tu?" culila se.
"Ehm, jo, jasně." Usmál se trochu roztržitě.
"Snad tě ještě pořád nezajímá Lily Evansová?" optala se trochu s obavami. Jamese to udivilo, i když vlastně jeho posedlost Evansovou byla všem dobře známá.
"To víš, že ne. Už dávno ne." Zalhal a ona se na něho zazubila, i když se nezdála příliš přesvědčená jeho odpovědí. A pak náhle-
"Pottere?"
James se otočil tak rychle, až málem smetl Jessie vedle sebe na zem. Lily stála před ním s rukama založenýma a ač se tvářila zcela vyrovnaně a klidně, již na ní za dnešek byla znát únava a vyčerpání.
"Evansová?"
"Doufám, že tě příliš nevyrušuji, ale tak jsem myslela, jestli bychom si dneska nemohli zase zopakovat některá z kouzel." Vysypala na něho, až zaskočeně zamrkal.
"Dneska? To jako teď?"
"A kdy jindy?" opáčila trochu otráveně. "Ale pokud už máš na práci jiné a nejspíš příjemnější věci..."
"No," střelil pohledem po trochu zmateně se tvářící Jessie. "Vlastně jsem ještě nestihl udělat to pojednání na zítřejší Dějiny."
Lily pozvedla obočí. "Jen to?"
"Jen??"
"Totiž... uhm..." náhle se zatvářila trochu rozpačitě, což Jamese více než šokovalo. Zakotvila zrak na své boty a zamumlala: "Já myslela... no... že... Vlastně nic." Opět se na něho opatrně podívala. "Jestli chceš, dám ti opsat svou práci."
James vytřeštil oči. "Svou? Opsat? Ty? Cože?"
Rudovlásce zacukaly koutky, ale ovládla se. "Dvakrát ti to nabízet nebudu."
"No tak fajn, jasně! Takže jdeme?" usmál se a vstal. Ještě se ale otočil na Jessie. "Už musím, Jess. Takže... ehm... zítra, jo?"
Jessie mu věnovala zářivý úsměv, zatímco Lily udiveně zamrkala.
"Jasně, Jimmy! Už teď se těším."
Nato James popadl svůj pergamen a brk, rozloučil se ještě s nesouhlasně se tvářícím Tichošlápkem a Jackie a společně s Lily zamířili ke Komnatě nejvyšší potřeby.
Chodby byly prázdné a tiché. Až děsivě tiché. Všude se klížily temné stíny, obrovskými okny dopadal na kamennou podlahu bledý měsíční jas a dodával tak hradním chodbám nejen na chladu, ale také na nepatrném světlu.
Oba dva šli mlčky a James Lily neustále pokradmu sledoval. Opravdu vypadala unaveně. Dnes měla očividně náročný den a byla zralá akorát tak do postele. Nechápal, proč tolik trvala na tom, aby si dneska dali další hodinu. Mohli si ji dát přeci až zítra, vždyť vypadala, že se každou chvíli zhroutí. Už se na to nemohl dál dívat a tak konečně promluvil:
"Nevypadáš nejlíp, Evansová."
Obrátila k němu hlavu a pozvedla jedno obočí. "No díky, Pottere. To je od tebe milé."
"Tak jsem to nemyslel." Ušklíbl se pobaveně. "Já jen, že mi připadáš nějaká unavená. Seš si jistá, že chceš jít trénovat?"
"Nejsem unavená, nemusíš se starat." Odsekla, ale pak se náhle zarazila a zastavila se. "Promiň..." špitla téměř neslyšně a James se na ni vykuleně otočil.
"Co?"
"Že jsem na tebe hned vyjela." Vysvětlila, ale spíše vedlejší zdi nežli jemu. A James na ni jen užasle zíral. Nakonec pouze zavrtěl hlavou, aby se vzpamatoval a přistoupil k ní o něco blíž. Měsíční třpyt jí dopadal na vlasy svázané v drdolu, jež nyní vypadaly jako z perleti, a halil i její tvář. Jamese se zmocňoval náhlý ochranitelský instinkt, když ji viděl takto vyčerpanou a bezbrannou, očividně neměla ani síly se hádat.
"Můžu ti vzít aspoň tu tašku?" usmál se na ni a všiml si, jak se zatvářila udiveně.
"Prosím?"
"Jestli ti můžu-"
"James Potter a gentleman?" zašklebila se pobaveně, ale shodila si brašnu z ramene a podala mu ji. "Díky." Hlesla ještě a pokračovala v chůzi.
Komnata vypadala jako vždycky. Vybavená přesně podle jejich potřeb. Dali se ihned do tréninku; cvičili ještě stále odzbrojovací kouzla, ačkoli už Lily poměrně šly, ještě to nebylo ono. Asi půl hodinu se navzájem odzbrojovali, přičemž se Lily Jamesovi zdála stále pomalejší a pomalejší, až se mu ji nakonec nechtíc podařilo zasáhnout svou kletbou; nestačila uhnout a paprsek rudého světla ji srazil k zemi.
"Evansová!" zděsil se James, když si uvědomil, že jí on sám ublížil. Lily tiše zaklela a namáhavě se zvedla do sedu. Ale zůstala sedět. James se k ní hned přiřítil a snažil se jí pomoct.
"Sakra, Evansová, to jsem fakt nechtěl-" chrlil ze sebe ustaraně, ale Lily ho od sebe hned odehnala a ještě se osopila:
"Nesahej na mě, Pottere! Slyšíš? Nech mě!"
James se odtáhnul, ale zase se v něm pohnul vztek. "To jsi pořád takhle příjemná nebo máš tyhle svoje nálady schovaný jen extra pro mě?!"
Lily ale neodpověděla. Dál seděla na podlaze se shrbenými zády a zrak upírala na bavlněný koberec. Volné prameny jí přitom z drdolu padaly do obličeje a zakrývaly ho tak Jamesovým očím. Když i nadále mlčela, přešla ho zlost a nahradila ji starost. Co se to s ní jen dělo?
"Promiň," hlesla opět tichým hláskem, který byl však v prostorné a poloprázdné síni slyšet dostatečně. "Měla jsem dneska hrozný den... Vím, že mě to neomlouvá, ale-"
"Ne, to nic, to je v pohodě," začal honem James a v duchu se teď proklínal za svůj výbuch. Opatrně k ní poklekl a snažil se jí zadívat do tváře, což ovšem nebylo tak jednoduché, jelikož měla skloněnou hlavu a pořád civěla do země.
"Tak co tě trápí, Lily...?" šeptl něžným hlasem, což způsobilo, že k němu zvedla zrak a zadívala se mu do očí. Byla tak blízko... Jen kousíček od něho, měl ji na dosah a přitom byla tolik vzdálená... Mučil ho ten pohled, ten smutný plamínek v jejích smaragdových očích, které tolik miloval. Chtěl ji vidět se smát, aby byla zase veselá. Dal by za to všechno...
"Já..." stále mu hleděla do očí, jako by se snad od nich nemohla odtrhnout a on na tom byl stejně. "Nevím." Vydechla nakonec. "Zkrátka jsem měla špatný den. Nic se mi nedařilo. Dostala... dostala jsem H z písemky z Přeměňování... Polila jsem si celý úkol na lektvary dýňovým džusem... a pak mě taky děsně štve ten tvůj zatracený přítelíček. Black. Pořád uhání Julie a já vím, že mu nejde o nic jinýho než-" nepatrně zrudla. "No vždyť víš. A ještě řekni, že ne!" Dodala přísně, když už se nadechoval k nějakým námitkám. "Nedovolím, aby mojí nejlepší kamarádce jakkoli ublížil. Jul je příliš hodná, příliš nevinná a důvěřivá na to, aby ho prokoukla. Je naivní. A je do něj až po uši zamilovaná..." Bezradně si povzdechla a Jamesovi došlo, že je ještě úžasnější, než si kdy myslel. Bylo vidět, že by se pro své přátele i rozkrájela a to jak se trápila pro takové maličkosti, jako byl zničený úkol nebo jednou za život špatná známka mu přišlo strašlivě roztomilé. Ale nic z toho nedal najevo, protože ji to očividně opravdu trápilo. A on jí chtěl nějak pomoci, chtěl ji utěšit a ne se jí posmívat nebo si z ní teď utahovat... Ale nejhorší bylo, že ohledně Siriuse a Julian měla pravdu.
"Ty bys, Pottere... ty bys nemohl Blackovi nějak domluvit?" zadívala se teď na něho s nadějí v očích a on cítil, že by pro ten pohled udělal všechno na světě.
"Sirius je dost paličatý... nenechá si do ničeho mluvit..."
"Ale na tebe hodně dá!" naléhala Lily zoufale. "Nechci, aby Juli ublížil! Ty víš, že to udělá! Vím, že to víš."
Teď už to James nevydržel a musel sklopit zrak. Měla pravdu, věděl to a proto se na ni nemohl dál dívat. Cítil se náhle jako pěkný mizera...
"Jul se musí sama rozhodnout, co chce. Měla by vědět, jaký Sirius je. Jakou má pověst... Každý to ví." Zamumlal, ale náhle ho její jemné, avšak studené prsty chytily za bradu a natočily ji k sobě. Musel se jí teď dívat znovu do očí a celým tělem mu při jejím dotyku projížděly drobné elektrizující záchvěvy. Zrychlil se mu dech i tep a ačkoli se snažil hledět jí pouze do očí, neubránil se a sklouzl pohledem na její rty. Na ty sladké a svádivé rty...
"Ty bys ho klidně nechal?" promluvila však Lily a on se stále nemohl odtrhnout od jejích lehce se pohybujících úst. A touha, jež v něm nyní vzplála, byla téměř neúnosná.
"Nechal bys ho, aby zničil mou kamarádku? Vždyť je to sestra Jackie! Členky tvého týmu! Já myslela, že máš Jackie rád..." V jejím sametovém hlase zazněla výčitka. Opět se jí zadíval do očí a pak váhavě zvedl ruku a chytil tu její, kterou ho lehce svírala za bradu. Přitiskl si ji k tváři a cítil, jak se zachvěla.
"Máš studené ruce..." šeptl měkce a Lily po chvíli vpíjení se do jeho očí sklopila hlavu.
"Neodpověděl jsi na mou otázku..."
"Ano, mám Jackie rád. Ale Sirius... Pokusím se mu domluvit. To ti slibuju." Prohlásil nakonec a Lily se na něho šťastně i vděčně usmála. Úsměv jí opětoval a prsty jemně přejel po hřbetu její ruky. Všiml si, jak se jí zrychlil dech a poznal, že je nervózní. To ho ještě víc přitahovalo, to v něm probouzelo ještě větší touhu.
"N- nechtěl sis opsat to pojednání...?" špitla však dříve, než stačil něco udělat a vytáhla svou dlaň z jeho sevření. Začala se co nejrychleji sápat na nohy a i když měl sto chutí stáhnout ji k sobě zpátky, popadnout do náruče a ochutnat její rty, neudělal to. Jen ji sklesle sledoval, jak míří ke stolku a vytahuje z brašny až příliš dlouhý svitek popsaného pergamenu. Třásly se jí ruce.
"Tady to máš. A můžeš to brát i jako poděkování. Poděkování za dnešek..."
Zatvářil se nechápavě, ale také vstal.
"Že jsi mě... že jsi mě vyslechl a- a že si promluvíš s Blackem." Vysvětlila trochu rozpačitě a podala mu pergamen. Převzal si ho a slabě se pousmál.
"Netřeba děkovat, Evansová."
"Dáme si zítra další hodinu?" zeptala se ještě, když se začínali brát k odchodu. James trochu ztuhl.
"Uhm, no... zítra to nepůjde. Tichošlápek totiž prohrál jednu sázku a... no zítra musí splnit úkol. A navíc- navíc mám s někým schůzku."
Nevypadala překvapeně. Ale nepodívala se na něho, když opouštěli komnaty a když se zeptala:
"S Jessikou Jacksonovou...?"
"Co?"
"S ní máš rande, že?"
"Uhm... no jo... s ní."
"Tak si to užij."
"Jo... Díky..."