Když zhasína hvězda
5. 3. 2009
Sedím tiše v pokoji, hodiny pomaličku odpočítavají čas, nekonečně dlouhý čas. Pláči, pláči tiše, ale upřimně. Cítím úzkost, bolest, stesk, pocity se derou z mé duše na povrch, slzy se nejprve začnou sypat, jako křišťálové korálky, postupně se slévají v maličký potůček a na noční košilce vytvářejí jezírko…Mohla jsem přinést jen malý kousek světla do tvého života…taková malá hvězdička, co zazářila, aby mohla zhasnout a ty? ty ji necháš zhasnout, protože jsi ještě neobjevil to, co je pro život tak nesmírně důležité…že jsi skoro stál vedle člověka, který by ti nikdy neublížil, který k tobě vzhlížel a vážil si tě…byla jsem jen jedna, jedna hvězdička, ale ty jsi čekal miliony lampionů a já víc zazářit neuměla. Nemáš už strach, že se jednoho dne probudíš a já tu nebudu…měla jsem ráda tvou bujnost, to tvé zlobení, každý okamžik s tebou, byl pro mne štěstím, jednou v pohádce, hýčkaná a milovaná, podruhé v komedii, rozesmátá a šťastná, sama sebou, nepotřebující myslet na něco zlého, protože jsem stála vedle tebe, věřící, že bys mne nedal za nic na světě..že jsem v bezpečí.Cožpak jsi to nikdy nepochopil? Byl jsi tak slepý, že jsi neviděl moji lásku.. Nebo jsi ji snad nechtěl vidět..
Nikdy nezapomenu na naše poprvé, na srdíčko, co ti jen chtělo být nablízku, na každičký detail našich setkávání, na hvězdičku, na kterou jsem se dívala a myslela na to, že se díváš také, však to byl tvůj nápad, než jsi mi řekl ty dvě magická slovíčka, co ukázala směr mé cesty..vykročila jsem na ní, s důvěrou v něco lepšího, krásnějšího, než jsem doposud zažila..tolik jsem v tebe věřila. Zavírám oči a vidím krásný sen, co jsme si snili, o lásce, co je na řasách, ze kterých padají malé jiskřičky.. o světě, jak bude krásný, bez nemocí a spolu..o životě, kde jsme měli být jen ty a já…a tak tu sedím a dívám se do tmy, vím že jsi, jen mne nemáš rád, stala jsem se jen věcí, co se dobře ponižuje, zesměšní a uráží..pošlapal jsi city, co byly upřimné, zlomil srdce, co umělo odpouštět, protože milovalo…věřila jsem v něco, co mi nebylo přáno, já vždy tak hrdá, jsem uměla sklonit hlavu, že jsem snad chtěla ukázat, jak moc mi za to stojíš, teď tu sedím v mokré košili, vynikají mé křivky těla, které už nikdy nespatříš, protože bylo pro tebe zajímavější jít cestou jinou, odlišnou od té mé. Nikdy nezapomenu na tvá slova, někdy křehká, jako květ bílé kopretiny v letním větru, jako závoj ranní mlhy.
Nikdy nazapomenu ani na každé slovo, co bylo obehnané trny černých růži . Tam všude jsi byl ty, někdo, na kom mi moc záleželo. Ty, kterému bych bývala odpustila všechno na světě, pro naši lásku. Zůstane mi jen probuzení, bez jediného paprsku naděje, protože podívej, tam nahoře na obloze, je moje hvězda snů a ty jsi ji právě zhasl.